Mnoho lidí si myslí, že zdivočelé kočky je lepší „odchytit a umístit“, ale realita je jiná. Kočky, které nejsou socializované, považují uzavření v interiéru za vězení. Bojí se lidí, nemají rády dotek a změna prostředí pro ně znamená obrovský stres. Tam kde roky žijí, považují za svůj domov.
Proč je tedy lepší kastraci provést a kočky vrátit zpět?
Zabrání se nekontrolovanému množení – Jedna nekastrovaná kočka může mít za rok až 3 vrhy, což znamená desítky nových koťat ročně. Tato koťátka navíc kopírují chování své maminky a už odchyt takového zvířátka v útlém věku, bývá složitý. Ovšem, čím dříve se takové koťátko dostane k lidem, tím větší je šance na úspěšné soužití s člověkem.
Když budou kočky vykastrované, nebudou se množit, ale stále udrží teritorium – Když kočky umístíme např. do nějakého azylu, kde jejich radost ze života často končí, jejich místo brzy zaujmou jiné, nekastrované kočky a problém s nekontrolovatelným nárůstem populace se vrátí. Vykastrované kočky zůstávají na svém území, kde už nebudou rodit další generace.
Kastrace také snižuje riziko nemocí, bojů o teritorium a šíření smrtelných infekcí, jako je FIV nebo FeLV.
Díky kastraci mají klidnější život bez stresu – Kočky už nebudou hledat partnera, prát se a ani hlasitě mňoukat v říji. Budou žít spokojeněji a déle.
Zdivočelé kočky nepatří do klecí. Ferální kočka nežije podle pravidel našich domovů, žije podle pravidel přírody. Všechno jí velí být ostražitá, utéct při jakémkoliv náznaku nebezpečí – a člověk, ten pro ni neznamená nic dobrého. Za ta léta jsme potkali už mnoho kočiček, které se zdivočily natolik, že pro ně nebylo možné se socializovat. Většinou se tak stane, když kočička potřebuje pomoct – kvůli zranění, nemoci nebo jinému trápení.
A když se taková kočička umístí do bytu, bývá to podobné. Celý svůj život pak stráví schovaná za skříní nebo pod gaučem. Každý zvuk ji děsí, každý pohyb ji paralyzuje. Jsou výjimky – ano, někdy se povede, že se taková duše alespoň trochu otevře, ale děje se to velmi zřídka. I tak si ovšem kočička zachovává svůj odstup.
Ferální kočičky znají svůj svět. Ten venkovní. Tam jsou doma. A byť bychom si z celého srdce přáli, aby žádné zvířátko nemuselo žít venku, aby každá kočka měla svůj polštářek, rodinu a pohlazení na dobrou noc, víme, že někdy to prostě nejde.
Mnohé z těchto zdivočelých kočičích duší se do svého světa nedostaly jen tak. Ocitly se v něm, protože je někdo zradil. Někdo je vyhodil z domova, odvezl za město, nechal na místě, kde to neznaly. A ony si musely poradit samy. Bez pomoci, bez šance, bez někoho, kdo by se za nimi ohlédl.
A když se ohlédly ony? Nikde nikdo. Jen prázdno a lhostejnost. A tak si zvykly, že lidé znamenají nebezpečí. Zvykly si nebýt vidět, nebýt slyšet. Proplétat se stíny a spoléhat jen samy na sebe. A v tu chvíli se něco uvnitř nich uzavře. Pouto k člověku se nikdy nevytvoří.
Ale, i tak jim můžeme pomoci tak, aby mohly být šťastné podle svých pravidel – zajistit jim bezpečné zázemí venku, dostatek krmení, teplé boudičky, péči, když je třeba. A hlavně respekt. Respekt k jejich povaze.
Přejeme si, aby takto žádná kočka žít nemusela. Aby se nestávalo to, že musí zvíře takto zdivčet. Aby každá kočička měla zkušenosti takové, díky kterým se může těšit ze společnosti člověka.
To můžeme ovlivnit jen my, lidé. Je to na nás. 🐾💙